Nosný historický vývoj

Ložiska jsou důležitou součástí současných strojů a zařízení. Jeho hlavní funkcí je podpora mechanického rotačního tělesa, snížení koeficientu tření při jeho pohybu a zajištění jeho přesnosti otáčení (přesnosti). Raná forma lineárních ložisek spočívala v umístění řady dřevěných tyčí pod řadu kluzných desek. Moderní lineární ložiska používají stejný princip činnosti, ale někdy používají kuličky místo válečků. Nejjednodušším rotačním ložiskem je pouzdrové ložisko, což je pouze pouzdro vložené mezi kolo a nápravu. Toto provedení bylo následně nahrazeno valivými ložisky, která nahradila původní pouzdra s mnoha válečkovými válečky. Každý valivý prvek byl jako samostatné kolo.

Příklad raného kuličkového ložiska byl objeven na starověké římské lodi postavené v roce 40 př. nl v jezeře Naimi v Itálii: dřevěné kuličkové ložisko bylo použito k podepření otočné desky stolu. Říká se, že Leonardo da Vinci kdysi popsal kuličkové ložisko kolem roku 1500. Mezi různými nevyzrálými faktory kuličkových ložisek je velmi důležitý bod, že kolize mezi kuličkami způsobí dodatečné tření. Tomuto jevu se ale dá předejít tím, že se kuličky po jednom vloží do malých klecí. V 17. století provedl Galileo nejranější popis kuličkového ložiska „klecové kuličky“. Na konci 17. století Brit C. Wallo navrhl a vyrobil kuličková ložiska a instaloval je na poštovní vozy pro zkušební použití a Britové P. Worth získali patent na kuličková ložiska. První valivé ložisko s klecí, které bylo uvedeno do praxe, vynalezl hodinář John Harrison v roce 1760 pro výrobu chronografu H3. Německý HR Hertz publikoval na konci 18. století článek o kontaktním namáhání kuličkových ložisek. Na základě Hertzových úspěchů provedli R. Stribeck v Německu, A. Palmgren ve Švédsku a další velké množství experimentů, které přispěly k rozvoji teorie návrhu valivých ložisek a výpočtu únavové životnosti. Následně ruský NP Petrov aplikoval Newtonův zákon viskozity pro výpočet tření ložisek. První patent na kulovou drážku získal Philip Vaughan z Carmarthenu v roce 1794.

V roce 1883 navrhl Friedrich Fisher použití vhodných výrobních strojů k broušení ocelových kuliček stejné velikosti a přesné kulatosti, což položilo základ ložiskovému průmyslu. Brit O. Reynolds provedl matematickou analýzu Thorova objevu a odvodil Reynoldsovu rovnici, čímž položil základy teorie hydrodynamického mazání.